Přepis rozhovoru Matouše Zaha s Martinou Maierovou pro ČT Déčko - Planeta Yó

Matouš: Já bych se chtěl na začátek zeptat. Většinu z nás trápí různé střídání nálad. Někdy jsme smutní, ať už bez příčiny, nebo kvůli něčemu konkrétnímu, jindy zase veselí. Máme se pokoušet vstoupit do nějaký šablony? Řídit se v tomto nějakými pravidly?

Martina: Určitě ne. Můžeme prožívat cokoliv, co zrovna cítíme, to je naprosto v pořádku cítit emoce. Jediný omezení je v tom, jak se chováme navenek. Protože tam určitě nějaká pravidla jsou a ta hranice je tam, že nesmíme nikomu ublížit, ani sobě, nebo neměli bychom nikomu ublížit, ani sobě, nebo něco zničit.

Někdy nám ale může být trapně, když se třeba rozbrečíme před celou třídou, nebo se začneme smát na celé kolo ve vážné situaci. Máš pro nás nějaké tipy, jak takové emoce zvládat?

Já si myslím, že pokud nás něco rozesmutní nebo je nám něčeho líto, takže je naprosto pořádku se rozplakat. Pláč je uvolňující a sám o sobě uklidňuje. Pokud to někomu přijde trapné, tak to už je potom jeho věc.

Co mám dělat, když někoho prostě chci někoho praštit nebo křičet, nadávat?

Někoho praštit určitě není dobrý a žádoucí. Nejlepší je, takovým doporučením je, zkusit si uvědomit, co v tu chvíli cítím a tu svoji emoci pojmenovat. Říct: "Teď jsem naštvanej." Je to vlastně informace pro toho druhýho, že: Pozor, tady mám nějakou svoji hranici. Pokud prostě na to ten druhej nereaguje, tak to klidně můžu zopakovat. A když přesto nepřichází žádný reakce, on v tom pokračuje, v nějakém útoku, tak prostě odejít. To není vůbec žádná zbabělost, ale prostě odvaha bejt sám sebou.

I když teda budeme respektovat, že každý se řídí podle svých pocitů a citů, tak kolikrát mě třeba zamrzí, že kamarád se naštve, nemluví se mnou a je celou dobu takový ponurý, můžu mu nějak pomoct?

Můžu se ho zeptat, jestli něco nepotřebuje. Někdy je samozřejmě pro děti těžký říct, co potřebujou, tak jim můžeme dávat nějaké možnosti: Chceš být sám nebo se mnou? Chceš o tom mluvit nebo ne? Chceš obejmout nebo nechceš? Když nic nepotřebuje tak... Je pro nás důležitý, abychom si to nebrali osobně. Dávat si za to vinu, že on se cítí nějak smutně, to určitě pro nás není nejlepší. Případně se i můžeme obrátit na nějakého dospěláka, kterýmu důvěřujeme. Sdílet s ním jednak ty naše obavy o toho kamaráda a hledat společně třeba nějaký řešení.

Když jsi mluvila o těch dospělých, tak s těmi určitě může být taky nějaká potíž, protože kolikrát nás okřikují ať nebrečíme, ať nejsme smutný, tak jak jim to vysvětlit?

Určitě to není jednoduchý to vysvětlit, protože sami dospěláci někdy svým emocím nerozumí a myslí si, že je dobrý je neprojevovat a že je naopak dobrý je potlačovat. Mě v tomhle napadá, podívat se společně s dospělákama na film "V hlavě", to je animovaný film o tom, že i ty nepříjemné emoce do našeho života patří a je důležitý jim dát prostor.

Podívejte se spolu na animovaný film o emocích "V hlavě", doporučuje Martina Maierová. 

A můžeme se třeba na nějaké takové emoce připravit? Dělat něco pro to, abychom ty emoce lépe vládali?

Určitě. Je totiž prokázáno, že když se věnujeme dlouhodobě a pravidelně nějakému sportu, zvyšujeme si svoji fyzickou zdatnost, tak že jsme potom víc schopni zvládat jakoukoliv zátěž, tím pádem můžeme být odolnější vůči stresu.

Takže běhat, běhat:-) A co třeba dělat, když za mnou kamarád přijde a rovnou se mi svěří s nějakým problémem?

Tak bych mu určitě zkusila naslouchat a hledala s ním nějaký řešení tý situace. Třeba se i domluvila na tom, jestli to třeba někomu řekneme. Nebo jak to prostě budeme dál řešit. Určitě bych se mu nijak nevysmívala. Prostě bych se ho snažila podpořit. Ať už svojí přítomností, nebo i vlídným slovem.

Takže, planeťáci: naslouchat, podporovat, ale hlavně se nevysmívat.

Pro ČT Déčko Matouš Zah, Planeta Yó.

(Přepsáno z https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10315711050-planeta-yo/218553117160001/obsah/597114-planetacka-reportaz-nedus-to-v-sobe.)

Další články