Přepis rozhovoru Matouše
Zaha s Martinou Maierovou pro ČT Déčko - Planeta Yó
Matouš: Já
bych se chtěl na začátek zeptat. Většinu z nás trápí různé střídání nálad.
Někdy jsme smutní, ať už bez příčiny, nebo kvůli něčemu konkrétnímu, jindy zase
veselí. Máme se pokoušet vstoupit do nějaký šablony? Řídit se v tomto nějakými pravidly?
Martina: Určitě
ne. Můžeme prožívat cokoliv, co zrovna cítíme, to je naprosto v pořádku cítit
emoce. Jediný omezení je v tom, jak se chováme navenek. Protože tam určitě
nějaká pravidla jsou a ta hranice je tam, že nesmíme nikomu ublížit, ani sobě,
nebo neměli bychom nikomu ublížit, ani sobě, nebo něco zničit.
Někdy nám ale
může být trapně, když se třeba rozbrečíme před celou třídou, nebo se začneme
smát na celé kolo ve vážné situaci. Máš pro nás nějaké tipy, jak takové
emoce zvládat?
Já si myslím,
že pokud nás něco rozesmutní nebo je nám něčeho líto, takže je naprosto pořádku
se rozplakat. Pláč je uvolňující a sám o sobě uklidňuje. Pokud to někomu přijde
trapné, tak to už je potom jeho věc.
Co mám dělat,
když někoho prostě chci někoho praštit nebo křičet, nadávat?
Někoho
praštit určitě není dobrý a žádoucí. Nejlepší je, takovým doporučením je, zkusit
si uvědomit, co v tu chvíli cítím a tu svoji emoci pojmenovat. Říct: "Teď
jsem naštvanej." Je to vlastně informace pro toho druhýho, že: Pozor, tady
mám nějakou svoji hranici. Pokud prostě na to ten druhej nereaguje, tak to
klidně můžu zopakovat. A když přesto nepřichází žádný reakce, on v tom
pokračuje, v nějakém útoku, tak prostě odejít. To není vůbec žádná zbabělost, ale
prostě odvaha bejt sám sebou.