"Mám pocit, že mi život nějak protéká mezi prsty... Nic nestíhám, ráno vstanu, běžím do práce a najednou je večer... Časopis jsem si nepřečetla snad roky... Kdy už tohle moje hektický období skončí...," řekla hned poté, co se usadila do křesla. Byla celé té hektičnosti plná. Chtěla žít jinak, ale netušila, jak. Nebo možná věděla, jak by její život měl vypadat, ale jak takového způsobu žití dosáhnout - v tom byla naprosto bez nápadu. V takové situaci zdaleka nebyla sama... Neznáte to také?

Proč se nám některým život jen děje

Den po dni bez cíle. Nebo s definovaným, ale nedosaženým cílem. Buď děláme něco jiného, nebo neděláme vůbec nic. Typické pro řadu nezaměstnaných či pro některé studenty, kdy nám chybí vnější řád a dostatečná vnitřní motivace. Špatný pocit je nasnadě. Kudy vede cesta k lepšímu prožitku? Třeba tudy.

Chvála vědomějšího života

Klíčem je převzetí zodpovědnosti za vlastní život a vědomě jej směřovat, řídit, žít. Zkrátka držet kormidlo své lodi a pohánět ji vytyčeným směrem. A toto směřování s mírou vyvažovat poklidným houpáním se na vlnách řeky života. Zabrat, když je to potřeba. A odpočívat, protože i to je důležité. Správná míra aktivity a odpočinku nám zajistí životní rovnováhu.

Níže nabízím k vyzkoušení (a ideálně k pravidelnému zařazení do každého dne) několik metod, které prohlubují uvědomování si vlastního vlivu na svůj život, pomáhají nám snáze se chopit kormidla svého života, zaměřovat pozornost na jeho pozitivní aspekty a procítit vděčnost za co nejvíce toho, čeho se nám dostává a co jsme pro sebe učinili.

1. Ráno si stanovme záměr pro dnešní den

Najděte si pro sebe ráno klidně i jen 1 minutu času. Je to málo? Nebo moc? Jde o zvyk. A vlastně o nový, pro vás snad také příjemný rituál.

Posadíme se, můžeme si zavřít oči, krátce se zaměříme na svůj dech. Zeptejme se sami sebe: "Jaký chci mít dnes den?", "Co chci dělat?", "Na co se dnes zaměřím?" Svou reálně dosažitelnou odpověď zformulujme do slov (můžeme i v tichosti, v duchu, a nebo si ji třeba i zapsat). Zpočátku si dávejme opravdu menší výzvy, tzn. klaďme na sebe malé nároky. Důležité je brát se vážně a své slovo si dodržet. Vězme, že pokud toho jsme schopni, pak dokážeme v rovině svého chování takřka cokoliv. Co v případě neúspěchu? Hlavně se netrestat. Berme to jako pokus a vyhodnoťme ho: "Co se nám i přesto podařilo? Co chceme příště udělat jinak?" Nezapomeňme se za tento pokus ocenit - za to, že jsme se o stanovení záměru a jeho naplnění alespoň pokusili. Nabyté zkušenosti můžeme využít při našich dalších snahách.

2. Večer projevme vděčnost za to, čeho se nám v průběhu dne dostalo

Sama za sebe preferuji pro všechny dále uvedené techniky (2., 3., 4.) čas před usnutím, vleže. Podstatou je projít si zpětně uplynulý den a podívat se na něj z hlediska toho, čeho dobrého jsme měli dostatek, co nám bylo umožněno atp. Zkrátka si pojmenujme ty skutečnosti, za něž stojí říct "děkuji". Opět můžeme zůstat se svými myšlenkami pouze v duchu, nebo si je zapsat (možná jste již slyšeli o "deníku vděčnosti").

Pro mě je projevování vděčnosti spojeno se záležitostmi, o něž jsem se až tak přímo nezasloužila, protože jsou na mě převážně nezávislé. Jsem zde více v pasivní roli, přijímám - všichni můžeme přijímat. Považujme za cenné i to, že jsi tyto věci uvědomujeme. I za to můžeme být vděční.

3. Oceňme se i za svou aktivitu (sebeocenění)

Tuto techniku aplikujeme jako variantu k projevení vděčnosti za to, na čem máme zřetelně svůj podíl. Tady považuji za nutné pracovat s rovnováhou - vše je o míře. Nedoporučuji tedy např. "workoholikům" oceňovat se za přemíru odškrtnutých úkolů z "to do listu", stejně tak jako "chorobným odkladačům úkolů" pochválit se za relax u seriálů :-)

Tipy, za co se ocenit:

• za výkon či za dovolení si nevýkonu (dle toho, co je více žádoucí vzhledem k osobní rovnováze)
• za krok k vytyčenému cíli
• za žití svého vysněného života či některé jeho oblasti
• za vyzkoušení/naučení se něčeho nového
• za vytrvání u něčeho (rozhodnutí, aktivity atp.)
• za nový návyk
• za vyhnutí se zlozvyku

4. Pojmenujme si i to, za co jsme vděční u druhých lidí

Lidská mysl má v našem historicko-společenském kontextu tendenci zaměřovat se spíšena chyby a na negativa (viz. v našem prostředí například často tradované tvrzení "samochvála smrdí", kterému prostě dodnes nerozumím). Nejde jen o vnímání chyb u nás samotných (přehnaná sebekritika), ale rovněž i u druhých lidí (nadměrné kritizování druhých). Proto stojí za to nejen u sebe, ale právě i u pro nás významných druhých (partner, příbuzní, přátelé...) hledat to, za co si jich vážíme, co na nich máme rádi atd. Zde doporučuji nezůstávat pouze u verbalizace v duchu, ale dle možností ocenění v dohledné době danému člověku sdělit.

Co z výše uvedeného byste chtěli vyzkoušet? 

Další články