Tahle kapitola mě dojala

Píšu článek po velmi dlouhé době a chci se v něm s tebou podělit o jedno osobní sdílení. Nedávno jsem pracovala na korektuře knihy o encounterových skupinách, kterou píší mí kolegové z psychoterapeutického výcviku a která by měla vyjít už tuto zimu (pokud se zajímáš o osobnostní růst, pak se máš na co těšit!).

Možná pojem encounterová skupina slyšíš poprvé, a tak ti ráda popíšu, o co se jedná. Jde o skupinu různě velkého počtu lidí, kteří se setkávají za přítomnosti dvou facilitátorů, aby líp porozuměli sami sobě i druhým lidem, dovolili si projevovat sami sebe bez masek a byli méně takovými, za které nás chtějí mít ostatní, a byli tak co nejvíc sami sebou, dále aby se stávali svobodnějšími, rozvíjeli schopnost empatie a dovednost stavět v komunikaci s druhými mosty a odstraňovat nejrůznější komunikační a vztahové barikády. Účastníci zpravidla přinášejí na encounter témata ze svého běžného života, tj. o tom, co se stalo TAM a TEHDY, nicméně dění na skupině se obrací k tomu, co obdobného se děje TADY a TEĎ, mezi jednotlivými účastníky. Je to specifický formát práce na sobě sama. Nejedná se o terapeutickou skupinu, přestože terapeutický efekt se často dostaví.

Sama jsem účastnicí encounterové skupiny už 9. rokem a 6. rokem jezdím na psychoterapeutický výcvik v PCA (v přístupu zaměřeném na člověka dle C. R. Rogerse), který probíhá zejména formou encounteru. Upřímně, neznám lepší prostor, kde se učit terapeutickému "řemeslu" – nebo lépe řečeno terapeutickému "způsobu bytí".

A co že mě to během korektury rozplakalo? Kapitola o intimitě – o duševní blízkosti ve vztazích. Laskavým způsobem se mě dotklo, čím si já sama stále ještě působím v některých vztazích izolaci. Že to nejsou druzí lidé, kdo mě odmítá, ale že jsem to vlastně já, kdo se za něco odmítá. Necítila jsem se obviněná nebo smutná z toho, že si za to "můžu sama" – naopak jsem v tom uviděla svoji moc, svoji příležitost s tím něco udělat. Cítila jsem se spíš dojatá. Uvědomila jsem si totiž, jak se z toho dá konečně vyjít ven. Že je prostě na čase přestat si nechávat pro sebe témata, která považuju za ohrožující s někým sdílet, protože by mě ten někdo mohl odmítnout. Zároveň nejde o to ta témata vykřičet do světa, ale bohatě stačí sebrat odvahu je sdílet s jedním člověkem a s ním risknout, jestli se naplní ta největší obava – odmítnutí. A touto osobou nemusí být hned ten, u koho máme největší strach. Sdílet můžeme klidně nejdřív třeba s terapeutem, s terapeutkou. Tak lze zažít, že jsme i se svým tabu tématem pro někoho přijatelní, díky čemuž snáz dané téma u sebe přijmeme i my sami. (Taky vnímáš tu úlevu?)

PCA je podle mě skvělý přístup, který má skvělé uplatnění jak ve skupinové práci, tak právě i v individuální psychoterapii. Láká tě ho zažít, ale nechceš čekat na knížku ani se otevírat na skupině? Oslovuje tě třeba právě téma intimity vs. izolace?

Pak pojď ke mně do terapie. Udělám maximum pro to, abys zažila, že jsi naprosto přijatelná taková, jaká jsi. Aby sis v bezpečném prostoru mohla srovnat své myšlenky, příp. uvolnit své emoce. To vše s cílem zlepšit si vztah k sobě sama, a tím i s druhými lidmi. Navíc s možností příspěvku od vybraných zdravotních pojišťoven >>>

A pokud tě teď terapie neláká, ale přesto toužíš po psychické pohodě, můžeš se podívat na krátké svépomocné video se 6 kroky, jak se stát sama sobě terapeutkou  >>>