Musíme si promluvit

09.06.2017

Čas od času nám ve vztazích nezaškodí promluvit si o vážnějších (či citlivějších, křehčích atp.) tématech. Nejlepší samozřejmě je řešit vše hned "za tepla" a nečekat, až druhému nasčítáme kritické množství "černých puntíků" nebo pomyslných kapek plnících pohár naší trpělivosti. Níže nabízím ke zvážení postup, který nám může pomoci k tomu, aby po dialogu nezůstal jeden vítěz a jeden poražený (nebo dokonce dva poražení), nýbrž aby z debaty vzešli dva vítězové.

1. Čeho chci v diskusi docílit?

Ať už vzniklou situaci řešíme ihned, nebo kdykoliv později, je vhodné začít tím, že si pro sebe pojmenujeme cílovou metu plánované diskuse.

Ve své praxi se často setkávám s přáními klientů, aby je někdo jim blízký:

  • pochopil
  • omluvil se jim
  • začal dělat to a to
  • přestal dělat to a to
  • atp.

Ale jak moc je v našich možnostech takového cíle dosáhnout? Zodpovězme si proto další otázku:

2. Jak moc můžu dosažení stanoveného cíle ovlivnit?

Najděme míru svého vlivu na škále od 0 % do 100 %. Ukazuje se, že naše prvotní záměry zpravidla příliš ve svých rukou nemáme. Co s tím?

3. Zkusme náš cíl předefinovat tak, abychom měli na jeho dosažení větší vliv.

Kroky 2) a 3) provádějme klidně i opakovaně, dokud se v míře svého vlivu nedostaneme co nejblíže ke 100 %.

Tímto se ze svých původních proseb můžeme dostat např. k těmto záměrům, u nichž vědomě opouštíme svůj nárok na to, aby druhý u sebe něco měnil:

  • popsat druhému, jak vnímám vzniklou situaci
  • požádat druhého o laskavost, o pomoc
  • vyjádřit druhému pochopení
  • poděkovat druhému za to, čeho si na něm a na jeho konání vážím
  • atd.

Možná vám to přijde trochu "přitažené za vlasy", jakoby se totiž úplně vytratila naše prvotní přání. Věřím však, že opak je pravdou. Tím, že na druhého nebudeme tlačit a manipulovat jej tam, kde ho chceme mít, vneseme do našeho vzájemného vztahu díky respektu v komunikaci více svobody.

Na závěr tedy už jen krátké a snad výstižné shrnutí: Neplánujme cíle druhým, ale výhradně sobě! :-)


Další články

Všechno kolem nás je nejisté, a to je (kromě smrti) naší jedinou jistotou. Jak unášet všudypřítomnou nejistotu? Tak, že si vytvoříme jistotu sami v sobě – pevný bod, kterým jen tak něco neotřese. Můžeme se tak opírat o naši sebejistotu.

Do jaké míry se přijímáš? Tipuju, že to nebude na 100 %. Nejdřív chci říct, že v tom nejsi žádná výjimka – tou je spíš ten, kdo se opravdu na 100 % bere takový, jaký je. A myslím tím v dospělém věku, protože s absolutním sebepřijetím jsme se narodili – jako miminka jsme na sobě nic neodmítali… Naučili jsme se...

Zažíváš čas od času splín? Možní se občas cítíš se smutná, je ti na nic a třeba takovému svému prožívání ani moc nerozumíš. Taková nálada tě trápí a nedovedeš se z ní zatím dostat sama. Proto očekáváš pomoc od ostatních - přemýšlíš, komu napsat, kdo by tě z té nálady mohl vytáhnout… Jenže reakce blízkých ti ne vždy pomůžou, někdy...

Máš ve svém okolí někoho, kdo ti rozumí? Nebo toužíš po pochopení, které ale od tvých blízkých stále nepřichází? Potřebuješ sdílet, jenže kdykoliv se k tomu odhodláš, tak přijde jenom další bolest?

Možná se ti opakovaně stává, že tě čas od času přepadne nějaký splín a nevíš si s ním rady. A tak jsi už někdy nejspíš přemýšlela nad tím, že začít chodit na terapii by mohl být dobrý nápad. Ale pak to celé krachlo na tom, že ti terapie přišla drahá. I to se stává.