Kdo nosí vánoční dárky?

29.12.2020

Asi tak za necelé 2 měsíce se stanu matkou a byť s předstihem, začínám se zamýšlet nad tím, jak se svojí dcerou komunikovat otevřeně. Aktuálně probíhající Vánoce přede mě konkrétně staví otázku, jak s dítětem časem mluvit o Ježíškovi. Lhaní je mi cizí a vím, že ani o Ježíškovi lhát nechci. Zároveň bych ráda vytvářela tu kouzelnou atmosféru, která k Vánocům patří a rozjasňuje dětské oči a tím i oči dospělých. Jde to vůbec skloubit?

Vzpomínám, jak to bylo, když jsem sama byla malá. Moji rodiče si zakládali na tom, abych na Ježíška věřila co nejdéle. Protože je to přece pěkné, když dítě věří na ten zázrak, že dárky pod stromeček naděluje malé boží děťátko. Činili tak v dobré víře a snažili se mě v tom věření na Ježíška udržet, co to šlo, protože mi tím chtěli "prodloužit dětství" a sobě tak umožnit kouzelné prožívání Vánoc. Jako by Vánoce bez této iluze neměly šanci být dost dobré. Zatímco moje kamarádky ze základky ze mě měly v nějaké třetí, možná čtvrté třídě pěknou legraci, rodiče se těšili z mojí naivity. A pak - Ježíškem se u nás taky dalo vést k poslušnosti ("Mám rozhrnout záclony, aby to Ježíšek viděl, jak neposloucháš?"). Ano, je pravda, že tento výchovný přístup mých rodičů jsem přežila a v podstatě mě nijak zvlášť nepoznamenal. I díky němu vím, že sama to chci mít se svými dětmi jinak. Ale jak?

Pro děti je typické si hrát, hrát si na něco, představovat si, že něco je "jako". Říkám si proto, že i Ježíšek by právě mohl být součást hry "jako". Mohli bychom například naší dceři srozumitelným jazykem odpovídajícím jejímu věku a zralosti říct něco v tom smyslu, že Vánoce jsou období, kdy si lidé navzájem dávají dárky, protože se mají rádi, a přitom si někteří hrají na to, že ty dárky nosí Ježíšek, protože se jim líbí ta pohádková představa, jaké by to asi bylo, kdyby to tak opravdu bylo:-)

Ale co ostatní děti a jejich důvěra v kouzlo Vánoc? Vždycky tu nejspíš budou děti, které budou na dárky od Ježíška věřit, a ty, které věřit nebudou. Bude záležet na tom, co jim o nošení dárků řeknou jejich rodiče. Stejně tak jako v jiných tématech, každý bude věřit svým přesvědčením: řada dětí bude či nebude věřit, že dárky nosí Ježíšek, a jejich rodiče budou či nebudou věřit, že je správné dětem vytvářet tuto iluzi. Je to každého věc a není potřeba do toho nikomu zasahovat. Tím nezasahováním mám na mysli, že nebudu aktivně ostatním dětem a nebo dospělým před jejich dětmi sdělovat, že u nás na dárky od Ježíška nevěříme. Ale když se mě někdo z dětí napřímo zeptá, kdo u nás nosí dárky, tak odpovím popravdě, že dárky si se svými blízkými dáváme navzájem.

Myslím, že v naší společnosti je poměrně běžné říkat dětem, že dárky pod stromečkem jsou od Ježíška, tedy že taková je převládající realita. Kdo to chce mít se svými dětmi jinak, bude k tomu nejspíš potřebovat podporu alespoň ve své nukleární rodině (partnerská/rodičovská shoda). Ve vztahu k širší rodině a potažmo i k dalším rodinám pak bude klíčová ohleduplnost a nezasahování do skutečnosti, jak to mají ostatní. Pokud to naší dceři dobře vysvětlíme a konec konců to i sama u nás uvidí, jak toto žijeme, pak by názorovou odlišnost u ostatních mohla respektovat i ona. Naším přístupem můžeme podle mě také ovlivňovat pravděpodobnost, že ani druzí nebudou chtít zasahovat do toho, jak to máme doma my.

Než budu své dceři povídat o Vánocích, mám ještě docela dost času, takže si to ještě můžu podrobněji promyslet. Už teď ale vím, že k ní chci být pravdivá a tuto pravdivost můžu už nyní žít. Nechci jí podat ani takovou zdánlivě "nevinnou" lež, jako je ta spojená s Ježíškem. Nechci riskovat, že bych jí pak jednou musela "zklamat pravdou" a ona by se pak musela ptát: "A mami, v čem ještě sis vymýšlela? V čem ještě bych ti neměla věřit?" Nechci druhé lidi "klamat pravdou". Chci jim pravdu říkat, a tím se právě vyhnout jejich klamání a zklamání.