Strašák jménem strach

24.09.2019

Dlouho jsem na svůj blog nic nenapsala. A taky si už delší dobu dávám pauzu od konzultací. Potřebovala jsem to. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem ve snaze být druhým nápomocná neviděla nic jiného než svoji bezmoc. Rozhodla jsem se pro změnu a ta díky tomu mohla nastat. Potřebovala jsem získat odstup. V současné době sbírám odvahu k návratu. Mám k terapeutické práci hluboký respekt, vnímám svou pokoru. A svůj strach. Ten strach o mně zatím rozhoduje, a proto konzultace ještě nenabízím. A ze strachu taky nepíšu články. To mě už ale tolik štve, že jsem se svému strachu z publikování rozhodla čelit napsáním článku o strachu.

Lifestylové články často hlásají: Zbavte se svého strachu, Osvoboďte se od něj, nebo naopak Přijměte svůj strach. Jak tomu rozumět a co s tím svým strachem vlastně udělat a jak to udělat? Nejvíc mi dává mysl, vzít svůj strach na vědomí a přijmout, že je běžnou součástí života a stejně, jako další emoce, je naprosto přirozený. Nemá smysl se snažit o to se mu vyhnout a vypudit jej ze svého života nebo snít o životě bez jeho přítomnosti. Jde o to jít životem dál i s ním - nebát se bát a naučit se s ním žít.

Strach je emoce, která je většinou vnímána jako negativní nebo nepříjemná. Strach také často funguje jako zdroj vnitřní motivace. Motivuje velmi efektivně, ale zavání to nesvobodou. Lepší je motivovat se láskou, radostí a dalšími pozitivně prožívanými emocemi. Tzn. rozhodovat se pro to, k čemu nás pudí radostné volání svobody, a to někdy znamená udělat něco, čeho se bojíme.

Otázkou může být, kdy je to vývojové a zdravé překonávat strach a kde už je nějaká hranice, kde je dobré svůj strach poslechnout.

Strach je podle mě užitečný, když nás chrání před životním nebezpečím (přebíhat dálnici, jít se projít do tunelu metra, plavat z Francie do Anglie bez patřičného tréninku). Problém vidím v tom, že jsme se za svůj život naučili, že jsou velmi nebezpečné i jiné situace, které z objektivního pohledu nemusejí nevyhnutelně končit smrtí (kontakt s nejedovatým pavoukem, jízda výtahem, veřejné vystoupení). Organismus na takové situace reaguje zrychlením dechu, zvýšením tepové frekvence a dalšími fyziologickými projevy, kterými se nás snaží připravit na útok nebo útěk. Z tohoto důvodu vede strach často k vyhýbavému chování, přičemž toto vyhýbání pak může vést k vybudování a udržování fobie. Pokud úzkost a strach dosahují určité intenzity, trvání a výskytu, můžeme hovořit o úzkostných poruchách, a tudíž o patologii. Léčba spočívá v uvědomění si mechanismů, které stojí za jejich vznikem, a v postupném čelení objektům svých strachů. Lze přidat i práci s dechem, relaxační i fyzické cvičení a další techniky, díky nimž je možné udělat zkušenost, že obávanou situaci lze přežít. Zároveň si můžeme uvědomit, že máme moc své prožívání ovlivnit svým myšlením a chováním.

Ne vždy se však jedná o strach z konkrétní situace, činnosti nebo předmětu. Můžeme mít i strach z dělání vývojových změn. Strach z posunu vpřed se může často skrývat za něco, v čem ho jen tak nepoznáme. Nejspíš je to díky našim obranným mechanismům, přičemž každý z nás zpravidla "preferuje" jiné takové mechanismy. Pokud např. nejčastěji používáte racionalizaci, pak se něčemu vyhnete zpravidla proto, že máte velmi dobré, logické vysvětlení, proč se tomu vyhnout. Možná se setkáváte s tzv. kyselými hrozny - u mě to vypadá například tak, že něco "nechci", protože mě to neláká a považuji to za zbytečné, přitom z toho mám prostě jen strach, který se maskuje za ono "nechtění".

Myslím, že je prostě dobré tyto své mechanismy rozpoznat a identifikovat za nimi svůj strach, který nás chrání před žádoucím vývojem. Snažit se zabránit svému vývoji (nebo vývoji ostatních) by se dalo označit pořekadlem "smrádek, ale teplíčko". Nebo možná lépe "teplíčko, ale smrádek". Ustrnout ve vývoji je podle mě totéž jako zahnívat v bahně. Navíc dokud daný vývojový krok prostě nepodstoupíme, může se nám příslušné téma dlouhodobě vracet a také může ovlivňovat další oblasti našeho života.

Udělat posun je samozřejmě vždy riskantní. Ať už se jako děti učíme chodit po dvou, nebo když se rozhodujeme mít vlastní děti, vždy to vyžaduje odvahu a určité úsilí svůj strach překonat, resp. jít dál i s ním.

Poselstvím tohoto textu není označit poslouchání svého strachu za špatné. Klidně se svým strachem i nadále řiďme. Přijde mi však užitečné rozpoznávat motivy svého rozhodování. Pokud je za nimi strach, chci o tom vědět. V důsledku tohoto uvědomění se totiž pak můžu rozhodnout znovu.

Více informací o strachu a dalších emocích najdete v e-booku o emocích - na 20 stránkách se dozvíte:




  • co jsou to emoce a proč je máme
  • na co máme tzv. negativní emoce
  • zda nás negativní emoce opravňují k nežádoucímu chování
  • jak si poradit s emocemi svými i s emocemi druhých
  • jak předcházet nahromadění nepříjemných pocitů a stresu

Kliknutím na tlačítko "Chci e-book zdarma" souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení a se zpracováním Vašich osobních údajů a zároveň potvrzujete, že jste seznámen/a se zásadami ochrany osobních údajů a že je v celém rozsahu přijímáte. Vaše osobní údaje (e-mail a jméno) budu zpracovávat pouze za účelem zasílání informací se zajímavým obsahem z oblasti osobnostního rozvoje a v souladu s platnou legislativou a zásadami ochrany osobních údajů. Svůj souhlas se zasíláním obchodních sdělení a zpracováním osobních údajů můžete kdykoli odvolat prostřednictvím odhlašovacího odkazu v každém Vám zaslaném emailu. Vaše údaje jsou zpracovávány v souladu se zásadami zpracování osobních údajů.

Další články

 

Dlouho jsem na svůj blog nic nenapsala. A taky si už delší dobu dávám pauzu od konzultací. Potřebovala jsem to. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem ve snaze být druhým nápomocná neviděla nic jiného než svoji bezmoc. Rozhodla jsem se pro změnu a ta díky tomu mohla nastat. Potřebovala jsem získat odstup. V současné době sbírám odvahu...

Přepis rozhovoru Matouše Zaha s Martinou Maierovou pro ČT Déčko - Planeta Yó

Dostala jsem krásnou příležitost promluvit v České televizi stručně o emocích. Moje sdělení mělo být adresováno dětem, ale myslím, že by něco z něj mohlo být užitečné i pro dospěláky. Totiž ona schopnost rozumět svým emocím a umět s nimi žít se až tak neváže na rok našeho narození - mnozí by mohli vyprávět:-) Zkrátka, je to téma...

Čas od času nám ve vztazích nezaškodí promluvit si o vážnějších (či citlivějších, křehčích atp.) tématech. Nejlepší samozřejmě je řešit vše hned "za tepla" a nečekat, až druhému nasčítáme kritické množství "černých puntíků" nebo pomyslných kapek plnících pohár naší trpělivosti. Níže nabízím ke zvážení postup, který nám může pomoci k tomu, aby po...

"Mám pocit, že mi život nějak protéká mezi prsty... Nic nestíhám, ráno vstanu, běžím do práce a najednou je večer... Časopis jsem si nepřečetla snad roky... Kdy už tohle moje hektický období skončí...," řekla hned poté, co se usadila do křesla. Byla celé té hektičnosti plná. Chtěla žít jinak, ale netušila, jak. Nebo možná věděla, jak by její...

Blíží se konec roku a s ním i příležitost vědomě, tj. s konkrétní vizí, vstoupit do roku nového. Dnes se seznámíme s technikou nejčastěji nazývanou jako "visionboard", která nám umožní jednak objevit svou vizi, a jednak nás podpoří v jejím žití. Práci s vizí se nemusíme nutně věnovat na přelomu roku, rovněž je vhodné období kolem narozenin nebo i...

Otázka by spíš měla znít "Proč nerelaxovat?" :-) Asi nemá příliš smysl se rozepisovat o uspěchané době, civilizačních chorobách, stresu, špatné náladě a negativním myšlení. Čím víc se zabýváme problémy, tím větší je naše psychické, a tím i fyzické napětí. Relaxace je vhodná pro každého, kdo cítí potřebu se zastavit, vydechnout si a uvolnit své...